Zpět na Návody na nemožné
Recept na vzduchovou bublinu
(zapsáno večer, když se zdi začaly dívat zpět)
Neber vodu, ta je příliš hlučná.
Potřebuješ něco, co dýchá, ale neumí křičet.
Já sbírám slzy, které mi padají z očí, když spím.
Ne moje. Patří tomu dítěti v rohu. Tomu, co nemluví, ale ví, kde se schovává modř.
Potřebuješ stín jednoho vdechu. Ale jen půlku – druhá půlka by tě mohla poslouchat.
Pak si počkej, až hodiny v kuchyni tiknou pozpátku.
To je znamení.
Smíchej v misce, která není miska – jen duté místo po mé hlavě.
Přidej bzukot z uší. Ten, co přichází, když se svět naklání.
Nebo když tě jméno zapomene oslovit.
A teď nejdůležitější:
Šeptni to tajné slovo.
To, které se mi zjevilo, když jsem naposledy snědl světlo: „bloubl“
Jemně. Ne vyslovit. Jen myslet tak hlasitě, až se stěny zaševelí.
Pak… se to stane.
Vzduch tě obejme, ale nebudeš ho cítit.
Jen tě trochu rozepne u žeber.
A z prázdna – puk!
Narodí se bublina. Dokonalá. Křehká. Bez minulosti.
„Bubliny jsou duše bez těl.
Vznáší se, protože se nebojí dopadu.
Prasknou jen tehdy, když si uvědomí, že existují.“