Zpět na Návody na nemožné
Jak přemluvit stín, aby odešel
Dnes ráno jsem se probudil dřív než slunce.
Zatímco ostatní ještě snili v teple dek a ticha, já ho už slyšel.
Šel šustivě po stěnách.
Stín.
Můj.
Není to ten, co se vrhá za mnou, když stojím ve světle.
Tenhle není z venku.
Je zevnitř.
Sedí v koutě pokoje, kde kdysi býval koutek pro čtení, a teď se tam vrství nepořádek.
Mluví potichu.
Někdy mi říká, co všechno už není potřeba dělat. Jako třeba vstát. Nebo odpovídat lidem. Nebo jíst.
Včera jsem mu donesl misku s vodou.
Jen tak, jako gesto.
Stín nepije, ale díval se na ni dlouho. A pak řekl, že oceňuje snahu.
Dnes jsem se rozhodl, že ho přemluvím, aby odešel.
Nebojím se ho. Jen… už tu byl příliš dlouho.
Zabírá prostor. Zasévá mlčení do každé věty, kterou chci říct.
Sedl jsem si naproti němu, mezi nás jsem postavil hrníček s kávou – můj a jeho.
Zahleděl jsem se mu do očí. I když žádné nemá.
„Stíne,“ řekl jsem, „vím, že jsi část mne. Ale už tě nepotřebuju.“
Zasmál se. Ne moc nahlas, spíš jako šustění novin v prázdném domě.
„Kdybys mě nepotřeboval, dávno bych tu nebyl,“ odpověděl a rozlil mi kávu.
Jen mojí.
Přemlouvání stínu není jako přemlouvání člověka.
Nemůžeš použít argumenty, protože on zná všechny.
Nemůžeš mu lhát, protože v tobě žije.
A nemůžeš na něj křičet – on se pak jen rozroste.
Je to jako vyjednávat s nocí.
Řekl jsem mu:
„Můžeš odejít. Zůstanu tu já. I když bez tebe.“
A on se na chvíli zastavil.
Ticho. Těžké jako mokrá vata.
A pak – poprvé – neodpověděl.
Nevím, jestli odejde.
Možná se jen zmenší.
Možná se přesune za roh a bude pozorovat.
Ale vím, že jsem dnes ráno nepřinesl jen vodu jemu.
Přinesl jsem slovo.
A někdy stačí jedno jediné slovo, aby se i tma trochu posunula zpět.
Stíny neodchází násilím.
Odchází, když si všimnou, že už je neslyšíš víc než světlo.