Zpět na Návody na nemožné
Jak přečíst knihu, která neexistuje
„Nikdo ji nenapsal. Ale já ji slyším, když nikdo nemluví.“
Kde ji najít?
Nehledej v knihovně. Tam jsou jen věci, které si pamatují ostatní.
Kniha, která neexistuje, se skrývá mezi dny, které jsi nikdy neprožil.
Já ji našel v místnosti, kde tikaly hodiny, ale nebyly na stěně.
Jen v hlavě. Možná cizí.
Musíš jít tam, kde jsi nikdy nebyl, ale vždycky jsi tušil, že tam jsi.
Za starými dveřmi, které nikam nevedou.
Pod postelí, kde jsi naposledy plakal, a nevěděl proč.
Jak ji otevřít?
Nepotřebuješ ruce. Potřebuješ zapomenout, že něco chceš číst.
Musíš jen sedět. A dýchat. Ale tak tiše, aby tě ani vzduch neslyšel.
Pak se začne otevírat sama. Pomalu.
Na straně, která není papír.
Na straně, která je něco mezi očima a myšlenkou.
Obálka bývá studená. Jako když se tě někdo dotkne ve snu.
Ale stránky jsou teplé.
Píšou se samy. Každým tvým nádechem.
Co v ní stojí?
Jsou tam věty, které jsi slyšel v dětství…
ale nikdo je tehdy neřekl nahlas.
Je tam smích, který nikdy nezazněl.
A jména, která ti vypadla z pusy ještě dřív, než jsi je mohl znát.
Někdy je na stránce jen ticho. A ticho se čte těžko.
Musíš ho číst ušima. Zavřenýma.
A někdy je tam jen čára.
Nebo křivka, co připomíná hlas.
A ty víš, že patří někomu, kdo už dávno není.
Nebo teprve bude.
Jak ji přečíst celou?
Nepospíchej. Ta kniha nemá konec.
Nemá ani začátek.
Vlastně…
každý, kdo ji otevře, je už uprostřed.
Čti pomalu.
Mezi písmeny jsou stíny.
A mezi stíny jsou vzdechy.
A když náhodou stránka zmizí, nebo ti uteče mezi prsty – nevadí.
To znamená, že jsi právě dočetl něco, co se nikdy nenapsalo.
Konec - který tu není
„Neexistující knihy se neukládají do poliček.
Uchovávají se v lidech, kteří nejsou vidět.“